Přijíždíme do Klatov a prší, prší a pořád prší. Já a taťka startujeme na jubilejním 20. ročníku Krále Šumavy, jednom z nejtěžších závodů horských kol v České republice.
Jsme pod prvním kopcem – stoupání na rozhlednu nad Habarticemi, kde dost závodníků slézá z kol, ale my s taťkou to s přehledem vyjíždíme. Na 23. kilometru je první občerstvovací stanice. Zastavujeme a já se cpu buchtou. Z občerstvovačky se trasa zvedá do kopce. Déšť sílí, bahna přibývá a chodících cyklistů také. Taťka mi do kopce rozráží vzduch a davy funících kolotlačících závodníků.
Trať se uklidnila – už není tolik z kopce do kopce – zato přibylo velkých kořenů a klouzajících kamenů. Přichází první obtížný sjezd a pod deštníkem číhá fotograf. Taťka mává, ale já se radši držím, abych nespadnul. Na pády je ještě čas.
Projíždíme částí motokrosové trati a potom je tu další těžký sjezd. Přišly první moje pády. Bahno chutná úplně stejně jako vypadá. Mám už tak zmrzlé ruce, že nemůžu ani řadit – nejraději bych to vzdal. Zachraňuje mě druhá občerstvovačka na 32. kilometru, kde mi taťka navlíká svoje dlouhé rukavice. Zdržujeme se tu déle než jsme plánovali – celé 4 minuty!
Na panelové cestě, která stoupá vzhůru, potkáváme turisty. Paní si čte moje jméno, které je napsané u čísla 3222 na řídítkách a haleká: „Já fandím Matějovi!“ Vybičuje mě to tak, že vyjíždím kopec jako raketa.
V jednom sjezdu zjišťuji, že mi nefunguje ani jedna brzda. Na tachometru 20km/hod, panikařím a křičím: „Tati, nebrzdí mi to!“ Dole se cesta ostře stáčí doleva. Co teď? Vidím vysokou trávu, vycvakávám se z pedálů a pokládám kolo i sebe na bok. Stojím! Tedy, spíše ležím. Sbírám se ze země, táta šteluje brzdy a frčíme dál.
Při předjíždění jiného závodníka v kopci už skoro nemůžu a přede mnou kořen. Pán mě chytá za sedlo a postrčí nahoru se slovy: „A jeď!“
Dva kilometry do cíle a najednou místo očekávaného dojezdu po asfaltce, nás fáborky směrují do rozbahněné škarpy na kraji pole. Skoro nám to nejede. Dojíždí nás moje kamarádka Majda a před námi se objevuje pětimetrový val. Pro nás nic neobvyklého, na trénincích tohle jezdíme levou zadní. Dole udivená paní křičí na manžela: „Vidíš, tys´ říkal, že to nejde sjet a tady to jedou malý děti!“ S Majdou si dáváme spurt. Hurá, jsme v cíli. Kola myjeme v rozvodněném potoce a sebe wapkou u auta.
Sjezdy, výjezdy, vymletá koryta od vody, kořeny, kameny, všudypřítomné bahno a déšť. Tak tohle byl můj první Král Šumavy. Už se těším na příští rok…třeba bude víc bahna :o)
P.S V kategorii junior do 18 let jsem skončil na 32. místě a celkově na krátké trati (47km) na 207. místě.
podle vyprávění Matěje Kdýra, zaznamenala Romana Kdýrová
