Bikování v Albionu

Ahoj,
po půl roce stráveném v Albionu a po nedávném přestěhování do Shrewsbury, města Charlese Darwina, jsem se konečně probojovala mezi cyklisty domorodce..Když se mi konečně poštěstilo dostat 2 dny volny, vydala jsem se na obhlídku města s cílem projít všechny cykloobchody a zeptat se na cyklistické skupiny v okolí…V prvním obchodě mě slušně odbyli, prý se mám jít zeptat do infocentra, tam mi prý dají kontakt na nějakou skupinu..No co, tak to aspoň zkusím, minimálně zjistím, kde je infocentrum..A opravdu, v infocentru, 2 paní mi na internetu ukázali skupinu, kterou měl onen chlapík v obchodě na mysli. Rešení bylo celkem mimo mísu, jakási skupina paních v pokročilejším věku, kola s košíky a blatníky..Tak jsem slušně poděkovala, a utíkala do největšího a nejmodernějšího cykloshopu v jinak starobylém Shrewsbury. A měla jsem štěstí. Mladý kluk za pokladnou říká: ” Jo, je tady jedna skupina a já jsem zrovna členem, nech mi tu email a já ho předám dál, abychom Ti dali vědět, kde se sejdeme na další jízdu”. Pár dní uteklo a email nikde, tak jsem se začala o místo setkání zajímat sama. A díky nejrozšířenější sociální síti jsem se dostala přímo do skupiny Wild Wednesday Wheelers. Doufala jsem, že půjde o nějaké pěkné vyjížďky v okolí Shrewsbury, ale opak byl pravdou. Skupina byla založena před 15 lety. Z původních 3 členů se rozrostla na 210 a každou středu se na večerní jízdu sejde minimálně 40 lidí. Říká se jim večerní, začínají v 7 a končí v 9. Aby je stíhali i pracující lidi..Místo setkání je pokaždé jiné, aby to bylo pestré, začíná se vždy na parkovišti před konkrétní hospodou, ve které po jízdě následuje večerní zábava, jídlo, pivo a cyklistické řeči..:-) Vybraná hospoda má vždy velké kouzlo, protože nikdy není daleko od oblasti, kam se vydáváme na kole, nachází se v malebném prostředí a budovy jsou zásadně typicky anglické, prostě stylově zastaralé..:-) A fakt, že v Anglii můžete řídit i po jedné pintě piva dává této zábavě ještě širší rozměr, mám o sebe vždy na křivolatých a úzkých silnicích strach, ale dobrá nálada za to stojí.

Takže první jízda s Wild Wednesday Wheelers naprosto předčila má očekávání, po všech stránkách. Místo setkání jsem našla celkem snadno a nešlo přehlédnout obrovskou skrumáž aut, kol a lidí před Horseshoes Inn, Pontesbury, asi 15 mil od Shrews. Ok, čekala jsem něco trochu klidnějšího, ne tolik lidí, ale aspoň se mezi nimi víc ztratím. Po detailnějším prohlédnutí kol si říkám, že tu jsem asi špatně. Všichni mají super nové stroje, libozvučných značek, všechny odpružené veškeré části, které jen odpružené mohou být. Nášlapné pedály nemá nikdy, pár lidí má dokonce chrániče na holeně. Upnuté oblečení nikdo, všichni volné cyklokraťasy, skejtové značky……a kruci. Oblečená, přesně jak jsem zvyklá, když se “jde na kolo” vyndavám ze svého světlemodrého roztomilého Peugeota cosi zabalené ve svítivě žlutém povlaku na peřinu. To cosi je moje nebohé kolo, které je opravdu v bídné kondici po zimě strávené ve vlhké kůlně u čarodějnice. Snažím se být co nejméně nápadná a cítím ty pohledy na sobě, když to kolo konečně vyndám. A je to. Celá v růžové, holčičí kolo, vtipné boty a lidi už mě přicházejí vítat. Ahoj, ty jseš ta nová, že? Martina? Já jsem….a sto jmen, které jsem samozřejmě hned zapomněla…a odkud jsi? Z Polska? Ne z Čech…ááá Checoslovakia….už ne, už jen Czech…A odkud? Znám Prahu.. jo tak přesně odtud….

Připojím se k dívce v upnutých legínách, Sue se jmenuje, bydlí v Lüdlow a provádí výzkum vážek…super, tak aspoň má ráda zvířata. Zdá se být sympatická, je upovídaná a hned mi vysvětluje věci o skupině. “Už víš, se kterou skupinou pojedeš?” “Ne, nevím, asi s tou nejpomalejší… A ty?” Dneska jedeme vyjímečně s C ride, jinka jezdíme s B ride, což je skupina, která na sebe počká, když má někdo defekt, tempo není tak ostré.” Ok, takže jsem ráda, že mám někoho známého ve skupině a rozhoduji se připojit také k C ride. Sue mě ještě ujišťuje: ” já nejsem vůbec dobrá, a jedu, budeš v pohodě”. Vyjíždíme z parkoviště, hned po deseti metrech se zastavuje a přelézáme i s koly poměrně vysokou branku. To je v Anglii docela charakteristické pro ježdění, často jezdíte po pastvinách, vždycky někdo musí otevírat bránu pro celou skupinu, počkat až všichni projedou a potom skupinu dohnat..Na první jízdě jsem se tomu úspěšně vyhnula, ale teď už to dělám ráda, aspoň si potom člověk může popovídat s lidmi na druhém konci, kde jezdí Nigel Pocock, zakladatel skupiny před 15 lety.

Na první vyjížďce jsem dostala cyklistickou lekci, na kterou jsem rozhodně nebyla připravená. Pokud jsme stoupali, bylo vše v pohodě, tempem jsem stačila, dokonce mohla v klidu být i ve předu. Lámání chleba začalo až při sjezdech. Celé toto ježdění se odehrávalo na pahorku patřícím do Shropshire Hills, takže systém byl, výjezd sjezd, výjezd, sjezd…rovinky ani moc nebyly…ale ty sjezdy?? Vždy jsem si myslela, že z nich nemám strach a popravdě při závodech to byla vždy část, kde jsem jedině získávala….ale tady jsem byla úplně v háji..Sjezdy byly veškeré formou single tracků, spousta kořenů, kameny, bláto. Později jsem se dozvěděla, že místní partičky nadšenců to tu ve volných chvílích upravují, aby to byla “ještě větší výzva”. Opravdu nevím, jak se mi povedlo přežít první část, bez pádu a ve zdraví. Doufala jsem, že dámská část skupiny na tom bude podobně jako já, ale ani omylem..Z žen jsem tam nejmladší, ale všechny mě absolutně převezly…Denis mi potom vyprávěla, jak každý rok s dívkami ze skupiny někam cestují, v posledních letech je to výhradně Afrika a letos chtějí na 3 týdny do Rwandy…Aha, takže odsud to mají…
Výhoda je, že pod sjezdy se čeká, takže myslím, že kdybych se tam někde rozmázla o strom, tak by mě snad sebrali, minimálně odklidili z trati..a v zádu vždy byl někdo, kdo skupinu uzavíral. A sbíral raněné…Dole se mě ptali, jsi v pořádku? Tak samozřejmě odpovídám, nejsem, je to hrůza….Ostatní se jen zasmáli, to je dobré, teď je alespoň ještě světlo, ale počkej za chvíli…no to se fakt těším…

A jde se na druhou rundu. Jsme v lese, je po osmé večer a začíná se smrákat…ostatní lidi ze skupiny, zvyklé jezdit celou zimu, ve sněhu dešti, zimě, to nijak nezastaví..Všichni rozsvěcují supervýkonná svěla na helmách, že je najednou světla jako ve dne, jen ne potom, když se rozjedeme..protože světlo nemám, musím trénovat jízdu pěkně po tmě. Což je do jisté míry výhoda, alespoň nevidím ty hrůzy, přes které jezdíme, nechávám kolo, ať si najde cestu samo. A bojím se o něj. Takovách ran co schytalo, páky brzd přitisknuté až k řidítkům…když jsem doma později kontrolovala brzdové špalíky, zbyly z nich jen plátky tenké jako plátková žvýkačka…Ale kolo přežilo, i já a byli jsme šťastní, že jsme se dostali k takovému podniku…Na závěr ještě největší borci předváděli trochu show a za mohutného povzbuzování prudce sjížděli vybrané pasáže. Ostatní tleskali, já jsem si zakrývala oči..nikdy bych si nemyslela, že se zúčastním lekce downhillu. Na konec zkontrolovali stav lidí:” Kde je ta česká holka?” Tady “Neboj, není to pokaždé, jako dnes, dnes je to spíš jen vyjímka”…No, dobře, ale stačilo to, aby mě to pořádně vyděsilo, a hlavně abych zjistila, že jsem asi zapomněla sjíždět kopce…Mojí otázce na závěr, jestli někdo během těchto jízd už zemřel, se smějí až do druhého týdne…prý ne…což je mi doopravdy záhada.

Když se blížila devátá, vydali jsme se směrem na parkoviště k hospodě. Po tmě už přejíždění ovčích pastvin nebyla taková legrace…Temné bečení, ozývající se odevšaď nahánělo strach a fakt, že nemám světlo způsobil, že jsem ochutnala několik ovčích bobků…a měla z nich tak trochu obličejovou masku..no co se dá dělat, nebudu měkejš…:-) To byl první týden. Naštěstí, Wheeleři dostáli svému slovu a další vyjížďka byla výborná, nejen downhillová společná jízda, během které jsme zabrousili i do Walesu. Nakonec se ukázalo i slunce, což všechny překvapilo a potěšilo zároveň. A na závěr, zazpíváme Grahamovi (62-dalšímu ze zakladatelů), Happy Birthday k narozeninám. A hospoda už čeká..:-)

Takže Anglie umí ukázat i svou vlídnou tvář, a doufám, že si mě Wheeleři chvíli nechají. Takže z toho plyne poučení, hrdě noste růžovou, i když ostatní jsou v černé, hnědé a šedivé a podezíravě na vás koukají, jen jim ukažte, že umíte jezdit a držet tempo…:-) I když jste z Polska, nebo někde tam odtud tím směrem…:-)

Zdravím všechny, Martina

Categories : Uncategorized


0 Comments

Leave a reply