Pražské mistrovství světa očima Martina Schumiho Čížka

Letošního 16. ročníku Pražské padesátky jsem se zúčastnil již po osmé v řadě! Tenhle závod sám o sobě není ničím extra zvláštní. Trasa vede z 50 % po asfaltu a charakterizují ji 3 úvodní kopce a následný rovinatější profil. Přesto je to moje srdcová záležitost, vrchol sezony, který beru poměrně dost prestižně. Je to dáno tím, že v roce 2007, kdy jsem zde odjel svůj první závod, mě tato akce přinutila zamyslet se nad mým bohémským stylem života, který jsem posléze postupně nahrazoval víc a víc tím sportovním. Ukázalo mi to novou cestu, po které jsem se vydal a jsem za ní nyní hrozně moc vděčný.

Každoročně si tu přeju naprosto ideální podmínky, které by nahrávaly v co nejlepší výsledný čas. Loni to moc nevyšlo, na všech polních i lesních cestách jsme se plácali v blátě. Tentokrát nás trochu toho bláta čeká znovu, i když v menší míře, holt v noci před závodem zapršelo! Já už však supr rychlý a sjetý vzorek na předním kole nechávám, risknu to.

Navzdory původně extrémně nepříznivým předpovědím se ráno probouzím do krásně prosluněného dne, bezvětří, tak to je velká pecka! Ani nebudu vyjmenovávat, koho všeho z parťáků a parťaček potkávám na startu, hafo lidí! A to na mě ještě čeká hlasitá podpora od týmu Dexter BSK racing přímo na trati, prostě domácí závod se vším všudy 😀

Kromě toho, že mi tu jde o individuální výsledek a o atakování hranice 1:45 hod, tak zároveň se svým týmem doplněným o hostujícího Jirku Pfeifera a Jakuba Víta si dělám zálusk i na týmovou soutěž, v níž máme pódiové ambice!

10:00 hod START
A je to tady, jdu ze sebe vyždímat všechno, co ve mně je 😀 Úvodní stoupání na Hanspaulku se mi v pelotonu jede moc pěkně, zatím v tom háku ani nejedu na 100 %! 3 obrovští huňatí psi uprostřed cesty při nájezdu do parku … to má být jako co? Hodně nebezpečná situace, to bych nechtěl vytrhávat z výpletu a z přehazky 😀

Druhý krpál, můj oblíbený tréninkový kopec, jedu tentokrát v sedle kvůli podkluzování zadního kola.

Do třetího stoupání k Sanatoriu najíždíme společně s Jakubem a začíná jít do tuhýho. Snažím se jet tak, abych, až vyjedu nahoru, byl již součástí nějaké skupinky. Tady je to klíčový! A protože mě ve třetině kopce předjíždí obrovitý veslařský olympionik Ondra Synek, za kterým jízda v háku bude jistě libová, tak se ždímu nehorázně.

U Sanatoria (měřím to k 1. zděnému plotu hned za lesem) jsem v osobním rekordu 13:53!!! Moje skupinka s Ondrou Synkem, Luďkem Kvapilem a Jakubem Vítem má zájem jet a tak odpočinek nepřipadá v úvahu. Jede se zběsilý tempo dál. Díky efektivnímu prostřídání si rychle sjíždíme další menší skupinku, se kterou uprostřed Horoměřic dojíždíme zbytek. Nemůžu tomu uvěřit, ale tvoříme balík od 4. do 21. místa průběžně!!! Tak to je mazec!! Hovaďákům jako jsou Lukáš Hofman, Jan Janočko, Ota Zima či Václav Šuser dýchám na zadní kolo, já mám snad halucinace!!

Do všech sjezdů i polních cest najíždím z posledního místa hlavně kvůli sjetým plášťům, na kterých si nevěřím a nerad bych způsobil karambol. To má za následek, že na chvostu místy vlaju na hranici definitivního vystoupení si z balíku. Nejvíc to bolí ve stoupání ze Statenic, kde dokonce zvažuju, že je nechám jet. Je to na mě zatím hodně rychlý.

Tím, jak se ale profil za Statenicema o něco víc narovnává, tak už s tím přestávám mít potíže a dokonce i stíhám pít 😀

Ve Svrkyni díky pádu odpadává Daniel Mader a o kousek dál, za Holí, překvapivě Lukáš Tvrz. Bohužel se rozhodne pro zvolnění tempa zrovna na úzkém singlu, kde ho není možné předjet. Odpojuje mě tak od skupiny celkem výrazně (ztráta asi 12 sekund). Nejsem z toho nadšen, obzvlášť když se blíží jediné stoupání uprostřed závodu (Budeč), kde by se zas mohlo něco dít! To ještě netuším, že nakonec pojedu zcela sám až k brodu, tj. nekonečných 6 km.

Když přijíždím do Zákolan připraven na to, že si tu Budeč vylítnu na krev tak, abych třeba ještě skupinku docvakl, tak nemůžu uvěřit svým očím. Do stojky na Budeč mi právě vjíždí hlemýždím tempem (11 km/h) traktor. Ani nemůžu 100% využít té nabrané rychlosti z rovinky a dokonce jsem nucen přibrzdit, na jazyku 1000 sprostých slov. To už není smůla, ale pohroma, sportovní tragédie 😀

V zatáčce mě pouští před sebe a tak uháním dál. Teď naopak brzdím já traktor, který mi tůruje motorem kousíček za zadkem, jak já jsem nasranej!! 😀 Kdo to má poslouchat!! Diváci hulákaj, ať si ho nevšímám, nicméně málem kvůli němu vybublávám vzteky! 😀

Nahoře se přibližuji k opadlíkům. Ti se ovšem za sjezdem rychle dotahují zpět do balíku a na ten já ztrácím stále nějakých 15 sekund. Tak teď už je jediná šance brod. Tím projedu tak jako tak, jen se modlím, aby oni ho obcházeli po lávce, jinak je už nedojedu. Při cestě k němu míjím odpadlíka Roberta Vrkoče (údajně tech. problémy).

Když přijíždím k brodu, hrozně se mi uleví, ty princezničky ho fakt obcházejí a akorát se přesně napojuji zpět na své místečko, tj. chvost skupiny 😀 Pole je hodně natáhlé, takže musím chvátat vlastně až k Okoři. Teprve tam tvoříme jednotný celek, jupííí!!

V Tuchoměřicích se s námi kvůli křečím loučí Ondra Synek a protože tohle je poslední místo, kde pojedeme pohromadě (očekávám na Juliánu útok), navíc tu asfaltku z Tuchoměřic pod Juliánu mám tuze rád, tak si taky užiju chvilku slávy a ujímám se na minutku a půl trochu vyhrocenějšího tempíčka. Bylo mi ctí kluci 😀

Podle předpokladů nás Juliána naděluje na 3 skupiny, já jsem v té poslední s Jakubem, Luďkem a Jirkou Svobodou. Sice si při cestě k dálnici ještě sjíždíme téměř všechny (a zbytečně tam všichni objíždíme pole podél dálnice po trase předchozích ročníků, ztráta asi 30 s), nicméně bahnitý kořenatý lesík do Nebušic nás znovu roztrhá. Já jsem na chvostu skupinky bohužel bržděn Luďkem a Jirkou, kteří si na blátíčku a kořenech asi moc nevěří a absolutně ztrácíme kontakt s ostatníma.

Do sjezdu do Šárky již najíždím před touto dvojicí ve snaze trochu zredukovat to obrovské cca 20s manko. Se svou iniciativou to ale přeháním a v mírné blátivé zatáčce padám (brutálně sedřený a naražený stehno a kyčel). V jakémkoliv jiném závodě bych se sbíral hodně pomalu, ale tady prostě musím (ztráta jen 15 sekund). Chvíli mi přes tu bolest trvá, než zas můžu jet normální tempo.

Když přijíždím k závěrečnému krpálu, tak nikdo nikde, není motivace jet, ale snažím se aspoň zbytečně nebrzdit mýho fandícího kámoše Tomáše Kročka, který se tu ke mně připojuje na kole 😀 Hecuje skvěle! Téměř nahoře předjíždím Jakuba a i ve sjezdu se peru o každou sekundu.

V cíli jsem na 15. místě celkově v čase 1:44:20, obrovskááááá spokojenost! YES, YEEEES!!! A jako třešnička na dortu 3. místo v týmovém hodnocení, takže BEDNA! Hohooooo, pa-rá-da!! Vyšlo všechno, co mělo, tj. vynikající forma, neuvěřitelný štěstí na skupinu a v týmovém hodnocení posun před favorizovanější tým BTK (Šuser, Tvrz, Mader). I přes ten pád a zbytečnou ztrátu na konci budu na tenhle den velice rád vzpomínat! Moc příjemné setkání s přáteli a litry vyplavených endorfínů!!

Categories : Uncategorized