Na Rakovnické naměstí svítí sluníčko, když si po vzoru slavnějších kolegů jedoucích závod okolo Francie dávám na naměstí kafíčko. Lidí okolo je spousta, právě se dojíždí závod ve sjezdu městem, takže zatím nemám kam spěchat: trať XC povede zčásti právě i po sjezdařské. Poslední závodník právě projel cílem, když jsem zaplatil a vydal se se převléknout. Město je celodenním pražením slunce rozpálené do běla, startuje se až v 5 odpoledne.
Po chvíli jsem opět na náměstí, teď už v dresu a na kole a jdu najíždět trať. Ta je do posledních chvil utajená, těžko říct, zdali úmyslně nebo náhodou. Organizátoři tohoto cyklistického festivalu toho musí mít nad hlavu. Každopádně úseky si najedu a vypadá to velmi zajímavě, těžko říct, jak to zapůsobí jako celek.
Za pět pět už na startu stojí slušná partička borců. Já, věrný své odzkoušené rozjíždecí taktice, sedím do posledních chvil v sedle a točím nohama, pak si jdu stoupnout do první řady, posílen téměř třemi týdny tvrdých tréninků, které mě mají po zkouškovém dostat zpět do formy. Pár letmých pozdravů se známými, ale moc povědomých tváří tu nestartuje.
Výstřel zazní přesně když odbíjí hodiny. Špice vyrazí dopředu v šíleném tempu a já ho akceptuji. Krátký výšvih městem, pak krátký sjezdík na kostkách zpět na náměstí a dlouhá rychlá pravá do dlouhého a vlastně jediného stoupání ven z náměstí pod Vysokou bránu. Tam už spičku trochu pouštím, přeci jenom cítím, že mi líp bude vyhovovat moje vlastní tempo. Za Bránou seskok z obrubníku a krátký výdrbek k místu, kde borci z DH skákali největší jumpy. Ale my pokračujeme vzhůru. Dvě ostré točky na skosenou rovinu chvilku zkopce a pak zas po sypkém svahu nahoru, úzký průjezd mezi paneláky a pořád vzhůru. Kousek po chodníčku, kde budu v přístích kolech pít, abych přežil zbytek kola, jinde to prostě nepůjde.
Najednou ostrá levá a sjezd s velmi nepříjemnou strouhou, která má tendenci házet dolů ze svahu. Zahamtnu zadní, hodím ho do strouhy a předním si kontroluju stopu nad ní. A dole pravá-levá-pravá-levá-pravá-levá-… pořád dokola, tam a zpět, 5 metrů rovinka, 10 metrů do kopce, 2 metry dolu, 10 do kopce, točka. Když se konečně došourám nahoru, jsem dost prošitej, vypadá to, že jsem to pěkně přehnal. Sjezd se nese v podobném duchu, aspoň jeho vrchní část. Na krátkém asfaltu předjíždím závodníka řvouc: “Levá.. teda pravá… tak dík”. Do teď nevím, kudy jsem ho vlastně minul, mozek prostě odmítal pracovat.
Pokračujeme padákem s další nepříjemnou sypkou stružkou. Přímo z něj ostrá levá přes široké schody a pak prudká pravá. Namířím si to hlavou přímo do větví, které do ní kryjou výhled a vletím do prudkého sjezdu na písku, dole sanitka a hned točka na pravou ruku. Snad i očima tam brzím, ale dá se to. Následuje kousek po asfaltu dolu, ale hned zas ostrá okolo trafiky do kopce na panelku. Tady jedu ze sedla. Končí to zas výdrbkem v pravé zatáčce, kousek po rozbité louce, ostrá levá z parkoviště zpět k bráně, hop na obrubník a do ulic města po stopách sjezdové trati. Levá, pak ostrá pravá a ještě jedna levá na prázdnou tržnici, kde organizátoři nechali lávku z DH trati, která mě vyvezla na střechy stánků, z nichž jsem po 10 metrech seskočil podobnou lávkou zas dolu. Ještě půjezd průchodem, nahoru na cílovou lávku, dolu z ní, a to celé ještě 6x…
No, nebudu si úplně vymýšlet. Trať si pamatuju, ale zbytek závodu už moc ne. Akorát vím, že jsem pořád zpomaloval a když mě předjel v předposledním kole Luděk Ambruš, tak jsem to risknul a stoupák po startu napálil co to šlo a úplně mi seklo. Do cíle jsem dojel úplně prošitej a dead. A mám jenom zhruba 15 hodin na veškerou regeneraci před startem zítřejšího maratonu, takže rychle na ubytování, těstoviny a palačinka k večeři a spát. Zítra se zas napíše další příběh.
