Tradiční pražský díl seriálu Kolo pro život si nechává říkat Tour a podobností s tímto slavným francouzským silničním závodem má hned několik, tak např.: úvodní rovinka do Radotína se v podstatě spurtuje rychlostí okolo 50 km/h, celkový rychlostní průměr vítěze atakuje hranici 29 km/h (můj jen 22 km/h), obvykle se závod koná v předposlední den Tour či se stoupá na vražedně prudký kopec organizátory pokřtěný na Mont Ventoux:-) Cca 700 bikerů vyrazilo na trasu 52 km v půl dvanácté, kdy teploty razantně stoupaly. Přesto jsem si šel na start stoupnout s předstihem a pohlídat si co možná nejlepší startovní pozici, neboť jsem z důvodu přidělení relativně vysokého čísla startoval až ze 4. lajny… Byla to daň za dosavadní opomíjení tohoto seriálu v letošním roce. To Martin měl lepší výchozí pozici z 2. startovního bloku.
Prach klusáckého oválu pohltil po výstřelu celé pole, které se z něj vysvobodilo až nájezdem na silnici. Tam, jak jsem již uvedl, jsem jel maximální šrot, abych předjel co nejvíc lidí. Řekl bych, že splněno, ale tepovka lítala hodně nad 180:-) Následné stoupání lesíkem po rozbité asfaltce (rok od roku děravější) už tolik příležitostí na předjetí nenabízelo, takže jsme od té doby jeli víceméně kompaktně. Na vrcholu kopce byla možnost si na rovince trochu orazit, ale to už následovala terénní pasáž lesem po kořenech zakončená sjezdem do Vonoklas. Necítil jsem tam zrovna oporu ve svém zánovním kolu, které mě od začátku zlobí s tlumičem, ale co – i na hardtailu to doteď šlo! Cesta se opět zvedla a stoupali jsme úvozem, kde je obvykle blálo, jenže nyní po dnech a týdnech sucha se dá vše vyjet. Na kopci předjíždím bývalého parťáka Rudu z CS Specialized HK a libuji si, jak mi to šlape. Bohužel při sjezdu zachytávám v ostré levé zatáčce pedálem o pařízek a mohutný highsider mě posílá divoce k zemi. Naštěstí se rychle zvedám a bez újmy na zdraví i materiálu pokračuji. Dva borci o pár stovek metrů dál takové štěstí neměli, vypadalo to na zlomeniny:-(
Ztrátu rychle sjíždím a ve stoupání na louce nad Vonoklasy nastupuji, abych docvakl předchozí skupinku. Sjezd do Karlického údolí mi opět nedělá dobře (možná jsem trochu přefoukl i pláště), ale i ten jsem přežil… Na krátké rovince po asfaltu do sebe stihnu hodit něco k jídlu, ale to už stoupáme na Mořinku. Podklad je opět suchý, takže bez ztráty gripu se stále posouvám dopředu. V tom mě předjede Martin Splítek, eliťák z CS Specialized HK, který zřejmě chytl defekt – zvedám se ze sedla, že ho zkusím chvíli uviset, ale asi po 100 m to vzdávám, tohle je prostě jiná liga:-) Blížící se občerstvovačka věstí doplnění tekutin a bude to potřeba, teplota stoupá snad už ke třicítkám… Hned potom se před námi zvedla stěna, obávaná vrchařská prémie na tom tzv. „Mont Ventoux“. Loni jsem to funíc vytlačil a letos skoro hravě vyjel – holt týden v rakouských Alpách v nohách asi něco zanechal 😀 Sjeli jsme louku a pokračovali v lese novým úsekem, kde odpadl jeden dlouhý táhlý kopec a rozdrobil se do více menších.
Když jsme po rychlém sjezdu na štěrku opět proťali silnici Karlickým údolím, čekal nás tradiční technický výjezd do Roblína. Vím, že se to celé dá vyjet, až na ten konec… Jenže tentokrát i ten konec díky suchém podkladu šel a nebýt jedné bikerky přede mnou, co musela slézt, taky bych to zřejmě celé vyjel. Za Roblínem bohužel nastává kritický okamžik, kdy se spojují dlouhá a krátká trať, přičemž hned následuje celkem nebezpečný sjezd s volným kamením. Jo, když tam chytíte za zatáčkou jeden napůl nevidomý tandem, to je teprve prověrka pro vaše brzdy 😀 Nervy a trpělivost dostaly zabrat i v navazujícím výjezdu do Třebotova, kdy nebylo snadné přejít přes závoďáky z krátké, neboť pokyny pravá/levá asi slyšeli poprvé v životě. Na třebotovské občerstvovačce mě čekalo potěšení a zklamání zároveň. Jednak jsem tam dostal pitíčko od mojí Evičky, avšak ještě předtím mě nešikovně sejmul jeden id*ot urputně závodící i v občerstvovací zóně, kde jsem si chtěl přibrzdit. Naštěstí jsem vyfasoval jen pár škrábanců:-) Zbývalo jen obkroužit Kosoř, sjezd zas dolů do Radotína, dát si jako poslední bonus tlačení do prudkého kopce, rovinku lesem a dlouhé schody. Tam jsem si to opět tak trochu hlídal – jednak jsem nechtěl tolik naložit mému polofunkčnímu zadnímu tlumiči a druhak se tam motali lidi z krátké, kteří v podstatě znemožňovali plynulý sjezd schodů.
Na závěr nás ještě nahnali na polní cestu, takže jsme na chuchelské závodiště vjeli v protisměru startu, ještě jednou si obkroužili okruh a absolvovali cílovou rovinku pod tribunami. Dojezd jsem už jel solo, takže nebylo třeba s nikým zaspurtovat. V cíli tradiční očista kola i těla, nějaké jídlo z KPŽ restaurace a podívat se na výsledky. Tak ta moje stíhací jízda skoro stačila na první stovku (103.), což bych vůbec nečekal. Patnáctiminutové zlepšení oproti loňsku na v podstatě totožné trati mi taky vlilo optimismus do žil a potvrdilo, že letošní sezonu mam fakt rozjetou nejlépe za má dosavadní léta závodění! Tak ať forma, počasí i technika vydrží i do dalších podniků;-)
