Moji milí týmáci, tentokrát mám tak obrovskou chuť podělit se s vámi o své dojmy ze závodu, že mi prsty po klávesnici běhají rychleji, než se nervové vjemy proměňují za jasné myšlenky. Předjela jsem všechny ženský na krátké trati v Brdech na KPŽ! Ani 24 hodin po osobní senzaci jsem ještě radost nestačila zpracovat tak, abych se vnitřně nechvěla spokojeností s vlastním výkonem. To jsem ještě nezažila… Tak vám to vylíčím pěkně po pořádku.
Plán zkusit si odskočit z cross country na masovku Kola pro život ve mně bujel již od gymnaziálních let, ale realizace se stále zdánlivě nepřibližovala. Míša se pro účast na jarním závodě Trans Brdy rozhodl začátkem dubna a já brala tenhle víkend jako začátek přípravy ke státnicím. Situace se vyvinula tak, že minulé pondělí po Litoměřické dlažbě jsem najednou dostala chuť zabrouzdat si na webových stránkách KPŽ, jen tak pro zajímavost, a jak jsem tak studovala trasu závodu, připomnělo mi to naše podzimní výlety s rodinkou a známými na Černolické skály ze Všenor. Najednou byla noc a zbývala sotva poslední hodina, kdy bylo možno se přihlásit na závod on-line. Jak blesk z čistého nebe jsem ucítila touhu konečně prolomit ledy a vnořit se do bikerského davu v Brdských lesích. Klik, klik, klik, startovní číslo C2103!
Dalším bodem v nečekané změně víkendového plánu bylo, že to s Míšou nikomu neřekneme, abych nevzbudila zbytečné naděje či obavy. Naši odjeli v pátek ráno do Vídně a vrátí se až v pondělí večer, takže kdyby mě potkal další bikový provar, ani by se o něm nemuseli dozvědět. Jenže kdo mě zná, ví, jak těžce bojuji s mlčenlivostí. Když jsem ve čtvrtek odpoledne u řeky potkala roztepaného WTB, ani mu nedělalo velký problém rozvázat mi jazyk. Nicméně zhodnotil situaci slovy: „Brdy jsou jako výlet pěkný, ale jako závod hodně těžký. Má pršet, tak tam bude bahno, dávej si bacha. Ale posledních 8 km si užiješ technických sjezdů, to se Ti bude líbit. Mlčím jako hrob, zlom vaz a dej vědět.“
Podle zpráv na Facebooku se z růžováků měla závodu zúčastnit jen hrstka statečných v čele s Martinem Čížkem a Katarínou, na místě jsme se ještě střetli s Borisem. Všechno osazenstvo zvolilo dlouhou trať, my s Míšou se chtěli vyšťavit na krátké, aby nám zbyly hlavně síly na středečního Cukrouše (TREK Cukroušův mazec), který bude prvním letošním závodem série UAC MTB a lehoučká projížďka růžovým sadem to rozhodně nebude. Jak jsem se trochu obávala náporu ze strany přihlášených jezdců, tak z necelé tisícovky přihlášených jelo asi 700 závodníků dlouhou, zbylých necelých 200 krátkou. Na místě startu jsme se ještě pozdravili s Carlosem, který nám přijel zafandit. Jo, zafandit, prdlajs! Jeho trenérský duch se chystal zažít svůj den D!
Míša si stoupnul do první lajny, já podle startovního čísla startovala až ze třetí vlny, tak už jsem si omrkávala holky v první a druhé vlně, kterým bych všem musela ukázat záda. Už už jsem chtěla tendenčně rezignovat, protože týmy jako Kona cycling point (mimochodem božsky fluorově růžovo-maskáčové nové dresy), Eleven team Příchovice nebo ČS bike team mi vháněly respekt do žil. Ale Carlos mi jen šeptnul do ucha: „Jeď hlavou, do prvního kopce se nežeň a v klidu si ho vyjeď. Nahoře se někoho chyť a nech se vyvézt. Pak to rozpal.“ Nádech, výdech, start!
Popravdě si toho od téhle chvíle moc nepamatuju a občas si něco fantazií přibarvím, tak mi odpusťte. Vím jen to, že jsem se do kopce nehnala, ale že byl jak dost dlouhý, tak dost prudký a všichni kolem jeli děsně pomalu, až mě to přestalo bavit. Začala jsem mezi nimi kličkovat, vždycky se někoho chytla a nechala se za ním vyvézt, pak zase dalšího a dalšího, až jsem najednou byla nahoře prvního. Přede mnou junior a starší chlápek, sjezd po pevném povrchu, jela jsem těsně za ním, v zatáčce trochu štěrku, hlavně se nesmeknout. Rychlost 58 km/h, bože můj, Terko jeď hlavou!!! A to je teprve začátek. Na rovině jsem se protáhla kolem Eleveňačky z Příchovic, ani nevím jak, prostě byla najednou za mnou. Někde tady kde se vzal, tu se vzal, vedle mě jel Carlos v plné své síle. A právě tady to konejšivě začlo: „Terko, hoď tam placku, přehoď těžší, schovej se a makej! Pij! Dýchej! Sejdeme se na hřebenu.“
Další kopec, jsme na trati ze Všenor směrem k Černolicím, ošklivé stoupání v terénu po listí a kamení pod ním. Dostávám se za paralympijského cyklistu Michala Starka, zalívá mě pocit velkého respektu, ale musím dál a rychleji, předjíždím ho na přejezdu po štěrkové cestě před vjezdem do prudkého výjezdu v lese. Všichni přede mnou seskakují z kol a tlačí, nezbývá mi tedy nic jiného. Za 50 metrů opět naskakuji do sedla, dostávám se za juniorku s růžovými kompreskami (nenápadný námět pro náš obdobný funkční doplněk) z ČS týmu. Zprudka dýchá, zklidňuji ji i hecuji zároveň, jedeme spolu přes kořeny, ženeme se za juniorem. Jsme na hřebenech. Vidím Carlose na rozcestí před námi a netuším ani ve snu, co se mnou má v plánu a co se mnou provede.
„Pij! Dej si placku! Těžší! Makej! Jedeš skvěle. Jeď si svoje. Dýchej. Pij! Placku! Těžší! Výborně! V klidu. Pij! Placku! Pij! Skvěle! Makej! Těžší! Pij! Klid!“ a tak pořád dokola mě ve směsi trenérských heců a motivačních pochval dostával od jedné holky ke druhé, asi takhle nějak: „Tamhle je čtvrtá, stáhni ji, támhle je třetí, stáhni ji, už je zakyselená, a támhle máš druhou, máš na ni, utahej ji, už tuhne, vydrž!“ Slyšela jsem jeho slova a držela se jich, párkrát mi ulítlo slovíčko díku, ale to už mě peskoval za kecání, ať prý šlapu, piju a dýchám. S absolutní poslušností jsem se snažila točit nohama, pít, dýchat, makat, nekecat a držet tempo, ale bolelo to uctivě. Od asi 7. km, kdy jsme se potkali a dostala jsem se do Carlosova tempa, jsem si v duchu říkala, že to nemůžu vydržet: „Jsem ve čtvrtině závodu; ve třetině; v polovině, to bude zase provar, musí mi dojít.“ Celou dobu se nás držela třetí závodnice z týmu Survival, jejíž zrychlený dech se držel mých zad jako vosa bonbonu. Nejméně desetkrát za jízdu už jsem si říkala, ať mě holka buď předjede nebo odpadne, ale tahle stíhačka je pekelná, už nemůžu dál!
Vtipný okamžik mi přišel v momentě, kdy se napojovala krátká s dlouhou trasou a já se v absolutním šrotu přeřítila kolem Davida Žižky, tréninkového partnera Míši z ELEVEN-RUBENA TEST TEAMU, v plicní rezervě vydechla „Čau“ a nechala ho kdesi v lese za mnou. Ty vogo!!! Jenže jsem najednou za sebou zaslechla dobře známý ženský zrychlený dech, ani jsem se nemusela otáčet, kdo to asi bude. To už jsem ale jela na špici, takže šlo o všechno!!! Na nervy jsem v podstatě neměla vůbec čas. Čekalo mě ještě táhlé stoupání na Babku a tam šlo silně o hlavu, nepřestat vytrvale šlapat. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo toho měl už plný tretry.
Carlosi, díky díky díky, že jsi ve mně ani v tuhle chvíli nepřestal věřit a dál mi trpělivě dával najevo, že na to vážně mám, jenom toho nesmím ještě nechat. A taky mi dal svůj plný bidon i mě sytil čerstvou vodou z občerstvovačky. Bez Tebe bych to prostě takhle nezvládla. Asi 8 km před cílem mě Carlos vypustil do terénu, ať to dokončím.
Díky bohu jsme konečně vjeli na singltreky a ukrajovali metr za metrem po sjezdech a drobných výjezdech. To mě zachránilo, protože jsem se dvakrát zhoupla po kořenech a kamení, a v cukuletu holčině poodskočila. Třesou se mi ruce, ozývá se bederní páteř, nemám na vás čas, tělo podrž mě až do konce! Je pravda, že mi trochu zatrnulo při čistě vertikálním sjezdu, kde člověk padá skoro kolmo dolů, pod nímž jsou rozmístění záchranáři v oranžových vestách, připraveni nás oživovat. Všechno v cajku.
Vjíždím kolem plotů na šotolinu a pod sebou v dáli vidím vysněný modrý oblouk cíle. Kontroluju kilometry – zbývá cca 3 km do cíle, musím náskok za každou cenu udržet! Děsně to bolí, otáčím se, sláva, nevidím ji. V úzkém průjezdu tunýlkem borec přede mnou zadrhne řídítkama o stěnu a motá se, týpek za mnou řve nadávky, já vyseknu kletbu oběma a už se motáme po příjezdovém poli a trávě ke schodům u hlavní příjezdové silnice. Schody jsou peklo, na asfaltu vidím slečnu teprve sesedat pod schody, sbírám dohromady všechny zbylé síly, jak jen to jde, snažím se dostat se k průjezdu modrým obloukem…
Čas 1:49:30, o plných 30 sekund jsem náskok udržela až do konce, celkově je to 38. místo a 1. absolutně ze všech žen, cítím se neuvěřitelně unaveně ale šťastně. Rozzářený Míša ke mně letí, dává mi napít vody, líbá mě s tím, že on je absolutně druhý a v kategorii první. Milostná senzace! Společně si jdeme pro medaile, výroční dres, ceny, culíme se na sebe jak puberťáci, slavíme výsledky večeří, fotíme se doma v dresech a lítáme v oblacích. Dát do závodu všechno, vyšťavit se až do morku kostí, objevit v sobě neznámé možnosti, schopnosti a posunout si vlastní hranice, to je tedy pecka. Carlosi, nevím, co jsi se mnou udělal, ale povedlo se Ti to a za svůj úspěch na KPŽ vděčím Tobě. Díky!
Biku zdar, na viděnou na Cukroušovi!
Zdraví Terka
