Na tento víkend jsem původně žádný závod v plánu neměl, ale když mi Kůťa řekl, že jede do Horní Cerekve a nabídl místo v autě, zdál se mi to dobrý nápad, jak strávit sobotu. Shodli jsme se i na brzkém návratu hned po závodě, abychom ještě každý stihl naplánovaný večerní program. Všechno to do sebe zapadalo a i vzhledem k počasí to vypadalo na dokonalý zážitek. Kůťa se už předem zaregistroval na krátkou trasu 50 km a já vzhledem k našlapaným kilometrům na týmovém soustředění jsem se rozhodl užít si dlouhou (85 km). Chci také v závodě otestovat devětadvacítkového Gianta Composite, který mi pro tento účel poskytli v Progress Cycles. Již jsem měl možnost toto kolo testovat ve vyšším vybavení, ale bohužel ve velikosti M, která mi byla hodně těsná. Jsem zvědav, jak se budu cítit na elku. Pro jistotu „přibaluju“ ještě svého fulla, kdyby se na poslední chvíli na kole vyskytl nějaký problém.
Start závodu organizátoři naplánovali na 10.30 (resp. 11.00 u kratší trasy), přesto jsme už v pátek navečer naklepávali plotýnky na D1 směr Vysočina a pokoušeli se tím adaptovat na kořenité pasáže sobotního závodu. Po projetí Pelhřimova si vás Vysočina získá svým kouzlem, kdy silnice bez výmolů se příjemně vlní mezi loukami a lesíky a už na první pohled je tu příjemně. Stejný pocit v nás zůstává v samotné Horní Cerekvi, kde sice chvíli hledáme místní kulturní dům, ale stačí se zeptat místní slečny se psem a hned nás ochotně nasměruje správným směrem. Zde na plácku vedle rybníčku už stojí stupně vítězů. V sále kulturního domu se registrujeme relativně rychle i vzhledem k tomu, že jsme tu úplně sami. Kromě bajkera v dresu „Sudety“, který se paní na registraci představuje jako Kocián. No jo pan Kocián – fotograf. V tom dresu jsme ho vůbec nepoznali. Hlásí, že si projel krátkou trasu a byl nadšený. My o trase nevíme zhola nic. Jen to, že vede přes tři nejvyšší vrchy Vysočiny (Křemešník, Čeřínek a Javořici) a že v delším provedení má převýšení 1600 m, což se jeví jako pohoda.
Po registraci jdeme vybírat místo pro nocleh, což není lehký úkol. Louka určená pro parkování a stanování je úplně prázdná, takže vybíráme podle nás nejvhodnější místo, vybalujeme kempingový stolek, vaříme těstoviny, klábosíme, odháníme komáry, já ještě nastavuji posed na půjčeném Giantu, usínáme ve spacáku pod širákem s hvězdami nad hlavou. 
Ráno je vše v klidu. Času spousty na snídani, na přípravu i na rozjetí. Už po prvním usednutí na devětadvácu si lebedím. Sedí se na tom dokonale, pohodlně a přirozeně. Jsem na to zvědav v terénu. Louka se rychle zaplňuje přijíždějícími auty a klidné městečko se změní v rušné centrum bajkerů a začínáme potkávat první známé tváře. Kůťa se zdraví s Milanem Hosákem, který nedávno absolvoval 500 mil slavného závodu Craft 1000 miles a vypráví nám neuvěřitelné historky. Zdravíme se s Jirkou Výborou. Příjíždí Verča Soliz Rudon a Martin Ekl. Přejeme si hodně štěstí a jdeme na rozjetí. 15 min. před startem strečujem, plácnem si s Kůťou a já se již jdu postavit do starovacího koridoru.
Přesně v 10.30 starosta města odstartuje dlouhou trasu. Čelo balíku drží rozumné tempo, je vidět, že s trasou mají zkušenosti a zřejmě vědí, jak rozložit síly. Snažím se taky držet zpátky, ale zároveň se vždy dotáhnout na skupinku přede mnou. První kilometry vedou městem ven po hlavní silnici a následným odbočením do lesa a dále po polních cestách do první vesničky Nová Buková. Charakter trati je perfektní na rozehřátí. Žádné strmé výjezdy hned po startu. Dobře se dostávám do tempa a srovnávám tempo s Vítem Vacenovským (Tryskomyš). Občas se střídáme a dlouho jedem pospolu. Začíná přibývat lesních úseků a začínáme stoupat. Přibývá technických pasáží a kořenů. Tady se nedokážu uplně sladit s kolem a právě na kořenech vnímám největší nevýhodu hardtajlu. Je to ale i o technice a o zvyku. Myslím také, že Rock shox Recon taky nefunguje, jak má. Naopak kolo úžasně jede na rovných táhlých úsecích a v mírných stoupáních ze sedla vyloženě získávám a jsem schopen rychle dotáhnout odstup závodníků přede mnou.
Mohlo to být ve vesničce Sázava, kde najednou peloton zpomaluje a na konci vidím, že jezdci mizí někam dolů. Okolo spousty diváků. Aha schody. Nevím, jak vypadají a jak jsou dlouhé, ale někdo to sjíždí, tak jedu taky. Přibrzdit nahoře, pustit brzdy, za sedlo a jsem dole. Stoupání na Křemešník dá zabrat. Lesní cesta do výrazného svahu je netechnická a za sucha se to vyjet dá. Stačí ale když někdo překrýží cestu, dostanete se mimo ideální stopu a už se sesedá. To se taky stalo mně. Nakonec tlačí všichni. Dochází voda a první bufet v nedohlednu. Tři bufety na dlouhé trase jsou fakt málo. Po sjezdu do Nového Rychnova se ale dočkáme a já doplňuji bidon vodou a beru si banán. Kromě banánu pravidelně cucám želatinový GU, který mi vyhovuje a minimálně zatěžuje trávení. Zanedlouho přichází další těžší stoupání po sjezdovce na Čeřínek. Zespodu to nevypadá tak šíleně, ale dá to zabrat. Na převodech 2×10 a s těžkou devětadvacítkou je to třeba jet hodně silově. Nebýt tam Jarda Kocián s foťákem, asi bych na chvíli sesedl 🙂 . Ale i toto se vybojovalo a navrchu čeká občerstvovací skupinka rozdávající kelímky s pitím. Bohužel v místě, kde se vjíždí do lesa a následuje technický úsek. Ocitnout se tam s kelímkem v jedné ruce a chtít se napít je skoro neřešitelné. Leju si to za krk. Nic lepšího mě nenapadlo. Následují nádherné technické úseky, které střídají rovné cesty, kde si nohy trochu orazí. Je třeba pozorně sledovat značení, které se dá lehce přehlédnout. Stalo se to i mně, když jsem následoval skupinku přede mnou a nedával pozor na značení. Vráceli jsme se zpět pár minut. Nepozornost se nevyplatila ani při sjezdu po polní cestě s napojením na asfaltou silnici s prudkým odbočením. Kamínky v zatáčce+odstředivá síla=krásný skluz. Naštěstí jen odřeniny, narážený bok a trochu obroušená tretra. Nasadil jsme řetěz a jedu dál. Kolo naštestí spadlo do měkkého, t.j. na mě. Je fakt, že v následujících podobných úsecích už jsem hodně vyměkl a jel to více s citem.
Protože jedu na půjčeném kole a nemám computer neustále někoho otravuji dotazy na zbývající vzdálenost. Jezdim i bez tepáku, ale na tepy se ptát už netroufám :-). Když je to 30km do cíle, začíná přicházet krizička a zvolňuji. Skupinka s Tryskomyšákem se mi vzdaluje. Padesátka se už odpojila směrem k cíli a na trase je prázdno. Pár kilometrů jedu sám a až někde zhruba 15 km do cíle mě dotahuje bajkerka v dresu Cannondale na Meridě. Musím uznat, že jede krásně. Krásně i dobře. Střídáme na rovinkách a její tempo mě vyhovuje. Dostávám se z krize. Přes všechny pověsti o blondýnách jede chytře a je vidět, že trasu dobře zná a díky tomu mi dobře čte trasu a upozorňuje na různé pasti. Dojíždíme v kopci bajkera s camelbagem a opět se ptám na vzdálenost. Hlásí cca 8km a chce mě pustit před sebe. Nohy už ale netahaj a zůstávám za ním. Do kopce mizí. Přejíždíme s bajkerkou poslední kopeček a dostáváme se na asfalt. „Tady to už máme v kapse“ hlásí mi vesele a to mi zní příjemně. Ta poslední čtvrtina závodu mi vůbec nechutnala. Z asfaltu ještě vjíždíme na úžasný nový singlík mezi břízkami, okolo neuvěřitelně krásného místa s výhledem na lom s průzračnou vodou. Škoda, že se dnes musíme vracet, protože to úplně láká ke koupání. Ještě pár metrů singlíku a je tu skutečně cíl. Plácáme si s Canondejlkou, která dojela na 2.místě, takže žádné ořezávátko. Hledám Kůťu. Ten už je převlečený a v pohodě. Já trochu KO, ale studená sprcha a studený Birrel to za chvíli spraví.
Rychle balíme. Ani nečekáme na vyhlášení ani na tombolu a mizíme z tohoto příjemného místa, abych stihl, co jsem slíbil a nakonec stejně nestihl. Budiž mi to poučením.
